... připravujeme pro vás nové stránky...připravujeme pro vás nové stránky...připravujeme pro vás nové stránky...připravujeme pro vás nové stránky...

Ozvěna festivalu JG2T zní českou krajinou

Být domorodcem Královéhradecka, užiji si jazzové hody s bohatým menu, byť si na to budu muset před tím založit spořící obálku s položkou „Svátky jazzové 2007“. Takto jsem odkázán jen na informace očitých svědků či text obšírného informačního zpravodaje a sám můžu mluvit jen k pátečnímu a sobotnímu koncertu v Aldisu.

V duši mi doznívá nejsilněji hudba jevící se mi jako nejsoučasnější, tudíž nejživotnější a pro posluchače neukotveného programově v mainstreamu moderního jazzu, či naopak ve fusion proudech dotýkajících se soudobé populární hudby a globálně všeobjímající world music. Tou bylo vystoupení Ullmannova Basement Research a bandu Nicolase Simiona. Hráč na tenorsaxofon, basklarinet a flétnu Gebhardt Ullmann, domestikovaný jak v Berlíně, tak v New Yorku, je na světové scéně už respektovaný. Že se o něm Paul Bley vyjádřil jako o jednom z nejlepších improvizátorů současnosti, není vůbec nadnesené. Představil svůj transatlantický projekt se třemi dechovými instrumentalisty, vedle jeho nástrojů ještě s trombónem Stevea Swella a barytonsaxofonem nebo sopránsaxofonem Juliana Argüellese. Rytmus jim udával kontrabas s bicími, John Hebert a Gerald Cleaver. Neumím si přesně vysvětlit, proč zrovna free jazz se už v šedesátých letech v obou německých státech tak dobře zabydlel, obzvláště co se týká dechařů. Zřejmě tehdejší německé umění dohánělo nadšením pro avantgardu zpoždění vzniklé obdobím hitlerismu, války a poválečné obnovy. Dechový free jazz Ullmannovců skutečně v souladu s názvem kapely míří k základům jazzové improvizace. V tom má lecos společného jak s Art Ensamble of Chicago, tak s Brass Fantasy Lestera Bowieho, potažmo s neworleanskými dechovkami. Škoda, že otvírali hlavní koncertní část, během dvoudenního maratónu jejich ozvěna, bohužel, v paměti posluchačů zeslábla.

Nabídka Rumunského kulturního institutu z Bukurešti na spolupráci se mohla dramaturgii zpočátku zdát jako riskantní, pamětníci si z dávné minulosti vybavují jen pár jmen majících souvislost s naší scénou – pianistu J. Körössyho, saxofonistu D. Mindrilu (se Zahradníkem, LP Interjazz 1), zpěvačku Auru Urzicianovou (s Bromem, LP Interjazz 3), o současném tamním jazzu toho moc nevíme – což vůbec nic neznamená při tradičním převažujícím zahledění na USA&GB scénu. Začalo to překvapením ze zapomenutého faktu, že známá postava světového jazzu Peter Herbolzheimer, trombonista a dirigent někdejšího proslulého jazzrockového big bandu, je Rumun. Ten řídil vynikající soubor z mladých evropských jazzmanů, kteří jako vše ostatní, co k nám rumunský institut poslal, znamenal jen potěšení posluchačů. Co nás čeká za požitek při sobotním vystoupení mezinárodní party tenorsaxofonisty Nicolase Simiona, jeho přítomnost v bandu legendy Lee Konitze společně s dalšími dvěma členy vlastní kapely, s pianistou Florianem Weberem a trumpetistou Piotrem Wojtasikem, jen naznačila. Přeci jen mladším sluší nechat hlavní slovo jednomu ze stylotvorných altsaxofonistů éry moderního jazzu. Simion, usazený dnes v Kolíně nad Rýnem, svoje nadnárodní sexteto sestavil pro projekt nazvaný Transylvanian Grooves. Navazuje s ním na předchozí Paris-Transylvania Express. Jazz této kapely však nelze považovat za „etnický“ či za levobočka world music. Soundem Simionovy kapely je syrový a šťavnatý jazz, v němž se do kompozic kapelníka promítá rumunský, ale i balkánský folklór do útrob, nejde o povrchní zpestření často dnes užívané podle kuchařky „a teď do toho vrazíme něco ze salaše“. Nicolas Simion Group byl pro mne jeden ze dvou hlavních zážitků z Aldisu.

Gianluigi Trovesi se stal výraznou postavou štafety klarinetistů, kteří pronesli slávu jeho zvuku postswingovým jazzem až do našich dnů. Jeho současné projekty jsou obsazením různorodé, spojují je však jednak folklórní kořeny kultury Středomoří, ale také vztah k evropské hudbě historických období. V Hradci představil duetní program s akordeonistou Giannim Cosciou. Jestliže postmoderní mísení žánrů bývá leckdy jen „eintopfgerichtem“, v jejich případě se jedná amalgám, z nějž lze tvořit hudební šperky. Humor, to už je jen něco nepříliš často vídaného navíc. Za rok na shledanou s větším obsazením, už teď se těším.

Pátek ukončila reminiscence na počátky bluesrocku, na časy, kdy se soul jazz, funk, elektrizoval, kdy jazz a rock k sobě hledaly nejkratší cesty. Al Kooper je pro pamětníky pojmem. Bohužel, dramaturgii svého vystoupení až příliš soustředil na ony staré časy, na sebe, ač mohlo jeho vystoupení být pestřejší větším prostorem pro přítomné dechaře, respektive pro ostatní sólisty jeho Funky Faculty. Ale živo v sále bylo i tak!

Pění chvály na to, co dělá pro náš jazz trombonista Bohuslav Volf, je v jazzové obci nošením dříví do lesa. Jeho Bohemia Big Band zosobňuje pokračování tradice nejlepších jazzových orchestrů naší scény, počínaje swingem přes bandy moderněji zaměřené. Jedním z důvodů je spolupráce s talentovanými muzikanty všech generací, veteránem Vladimírem Žižkou počínaje, nabízení příležitostí nejmladším. Proto bych chtěl zdůraznit přítomnost pianisty Ondřeje Kabrny, jehož loňská nahrávka Across the Feelings s vlastní kapelou Cuban Summer jej představila ve skvělém nasvícení. A Ondřej Ruml nadchl v „chickcoreovské“ vokální improvizaci – připomnělo mi to počátky Milana Svobody právě ve Volfově Jazztetu.

Hra na kontrabas Avishaie Cohena je originálním příspěvkem současné světové jazzové scéně. Hudba jeho tria vyrůstá z blízkovýchodní a židovské tradice, ctí jejich dráždivou melodičnost a Avishai ji mohutně rytmizuje „rockující“ jízdou na basových strunách, místy až s omračující technikou. Važme si toho, že k nám zajiždí koncertovat docela pravidelně už dlouhá léta.

Archie Shepp, sedmdesátiletý protagonista někdejší jazzové avantgardy, na rozdíl od Al Koopera předvedl, jak lze pojmout ohlas vlastní hvězdné dráhy. Spíše se zaměřil na hudbu, která jej během života obtékala, kterou vnímal jako kořeny veškerého jazzu, ať už ty v americkém lidovém blues, nebo ještě hlouběji, kořeny v africké etnické hudbě. To vše vyjadřuje vlastní muzikantskou zkušeností. Sděluje ji svým tenorsaxofonem, ale i zpěvem vědoucího bluesmana. V jeho vystoupení byla nejen nostalgie pro pamětníky, co prožívali vývoj jazzu od padesátých let osobně, ale také příslibem, že to, co jazz přinesl světové hudbě v minulém století, těžko mohou budoucí generace vymazat z paměti. Naopak, vždy se najdou pokračovatelé, což jen potvrzuje i  domácí scéna v novém tisíciletí.

Vladimír Kouřil 

 

 Festivalu se vrátil ztracený glanc

13. ročník hradecké mezinárodní přehlídky Jazz jde městem přinesl díky Al Kooperovi i Avishai Cohenovi silné zážitky

Ohlédnutí

Hradec Králové - K nejlepším a nejvyrovnanějším ve své historii patřila třináctá královéhradecká mezinárodní přehlídka Jazz jde městem (Jazz Goes To Town), která skončila o sobotní noci v tamním Kongresovém centru Aldis. Spoluzakladatel a dramaturg Martin Brunner ji po dvouletém propadu, který měl na svědomí festivalový rutinér Peter Lipa, vrátil glanc i evropské renomé. Celý podnik totiž opět sloužil jen muzice.

Šťastným se ukázalo spojení s Rumunským kulturním institutem, houslista Florin Nicolescu, saxofonista Nicolas Simion, aranžér a dirigent Peter Herbolzheimer, kapela Trigon a další muzikanti z hudebně opomíjené země potvrdili pověst vynikajících kosmopolitních hráčů. Své pověsti „nejrychlejší na světě“ dostála i dechovka Fanfare Shavale, která po svém cikánsko-balkánském recitálu ve stanu neúnavně řádila i v hospodě Na Hradě. K přívlastku nejrychlejší by mohl přibýt i nejžíznivější. Ve výčtu úvodních zážitků nesmí chybět ani strhující sólový koncert klavíristy Milana Svobody ve Filharmonii. Silné chvíle, jichž tentokrát bylo bezpočet, přikryly ty slabší.

Mistr Al Kooper

Asi to je k ostatním aktérům pátečního galavečera nespravedlivé, ale nelze začít než americkým varhaníkem, kytaristou a zpěvákem Al Kooperem a jeho The Funky Faculty. Vyhnout se superlativům by byla mrzká svatokrádež. Jakoby s ním do Aldisu nakráčely, byť ležérním šouravým krokem, duchové velkých show i mistři z bohatýrských časů rokenrolu, soulu a blues, Ray Charlesem a Louisem Armstrongem počínaje a Van Morrisonem a Bobem Dylanem konče. Vždyť s mnohými Kooper hrál.

Už jen fantastický zvuk zesílených „kooperovských“ Hammondových varhan futrovaný dvoučlennou dechovou sekcí a skvělou rytmikou vydal za bigband. S Al Kooperem se navíc v akademickém světě synkop dostavila oživující uhrančivá barová póza se správnou dávkou rockového „obšournictví“ i všechny ctnosti i nectnosti muzikantského zpívání, na hony vzdáleného krasozpěvu. Naříkavý nedbale vypravěčský hlas, poučený Dylanem i Harry Nilssonem, se lámal do falzetů, bavil i dojímal. Varhaník si dopřál i štěkot a la James Brown, ovšem nad všechny exhibice mu byl smysl písně. Ať už těch z nového sólového alba Black Coffee, prvního po třiceti letech, na němž skládá hold muzice ze starých dobrých časů (Comin' Back In A Cadillac, Going, Going, Gone, Just For A Thrill či My Hands Are Tied), tak v cover verzích. Dylanova It Takes a Lot to Laugh, It Takes a Train to Cry z alba Highway 61 Revisited, kterou Kooperovy varhany požehnaly nesmrtelným puncem, melodicky zesládla, aniž by ztratila na naléhavosti syrovějšího originálu, došlo na baladu I Love You More Than You'll Ever Know, proslavenou soulmanem Donny Hathawayem, i na cajdáky z 50. let či letité blues Early in the Morning. Varhanní figura z Dylanova hitu Like to Rolling Stone, někdejší Kooperova studiová znouzectnost, zazněla stejně jako další nápady (A Whiter Shade of Pale od Procol Harum) ve zkratce uvozené ironickým pomrknutím - cirkusovým pochodem. Nechyběly dávné slavné počiny Blues Projectu či Blood, Sweet & Tears, co však kdysi bylo odvážným i trochu nabubřelým experimentem, dnes je zmoudřelou vzpomínkou.

Stárnoucí, lehce omšelý mistr, v zákulisí skromný, na jevišti neokázalý a vtipný enterteiner, po sobě v Hradci nechal zážitek, na který se nezapomíná ani po letech, i víru, že dobrá muzika z let, kdy „o něco šlo“, navzdory jankovitosti 21. století nemůže zestárnout.

Humor i zapeklitost

Velký smysl pro humor, vstřícnost k publiku a neokázalá virtuosita přijely také s italským duem Gianluigi Trovesi & Gianni Coscia. V Down Beatu vždy pětihvězdičkový saxofonista i klarinetista a jeho přítel akordeonista si s gustem pouličních flašinetářů pohrávali s motivy Kurta Weilla (Alabama Song), zabrousili do standardů, do Španělska, k ruským dumkám, k Radeckému pochodu i k lehárovské operetě. Výsledkem byla skvostná a čistá moderní hudba, která se neoposlouchá. Ostré tóny, skoky z chladu do varu i freejazzovou zapeklitost dodal německý saxofonista Gebhardt Ullmann a jeho Basement Research, naopak úhledné harmonie akademického mainstreamu, „oblé jak ňadra Sophie Marceau,“ jak zpívá Julien Clerk, přijeli s legendárním saxofonovým veteránem Lee Konitzem. Škoda, že jejich recitál, v němž „žáci“ včetně vynikajícího kontrabasisty Františka Uhlíře invencí v chorusech předčili unaveného profesora, postrádal gradaci a vyšuměl do ztracena.

O tom, že v zemi, kde hrávali Ježek, Krautgartner či Brom, stále žije dobrý bigband, přesvědčilo úvodní vystoupení sobotního večera v Aldisu. Bohemia Big Band řízený Bohuslavem Volfem si pozval několik hostů. Prvním byl ceněný rumunský saxofonista Cristian Soleanu. Poté, co stálice evropského jazzu Karel Růžička rozdal několik medových koláčků, následovalo milé překvapení v podobě mladého zpěváka Ondřeje Rumla. Jak sám přiznal, hradecký festival byl jeho „velkým poprvé“, ale zejména v Coreově skladbě Spain naznačil, že ve světě chudém na mužský jazzový vokál by mohl být příslibem.

Nicolase Simiona, jenž přivedl na pódium svoji mezinárodní skupinu, nebylo už třeba představovat. Komponista a hudebník evropského formátu hrál v předcházejících dnech s European Youth big bandem i v bandu Lee Konitze. Přesto opět jiná poloha a zcela určitě nejstmelenější formace s originálním projevem inspirovaným mimo jiné balkánskou hudbou.

Zjevení i příběhy z Alabamy

Potom přišlo zjevení. „Chceme-li posunout hudbu někam dál, musíme nabídnout vlastní hudební kořeny,“ tvrdí izraelský kontrabasista žijící v New Yorku Avishai Cohen. Hlásí se k hudbě Středního východu a střední Evropy či k latinskému funku, ale je zřejmé, že tento mimo jiné hudební pedagog je otevřen všemu, co svět hudby nabízí. Jeho koncerty jsou dokladem toho, že v jazzu a v muzice vůbec ještě nebylo řečeno poslední slovo.

Šestatřicetiletého autora, který v Hradci představil své nové album As Is... Live at the Blue Note, doprovodili jeho někdejší žák, bubeník Mark Guiliana z New Jersey, a krajan, klavírista Shai Maestro. Splynutí spoluhráčů s Cohenem - sopkou je samo o sobě unikátní. Jeho kontrabas - chrlič tónů - se co chvíli mění v perkuse a zaplétá se mezi Gulianovy bicí, vzápětí zpívá a hladí s Maestrovým klavírem. Nezařaditelná, nádherná hudba nabíjející radostí si podmanila posluchače a nebýt toho, že v zákulisí čekal další festivalový host, ti tři by z pódia jen tak neodešli.

Pomyslným zlatým hřebem festivalu (byť jich do té doby bylo několik) se tentokrát stal legendární saxofonista, bluesový zpěvák, ale taky dramatik a buřič Archie Shepp. Jeho tenor, sopránka a hlas odvyprávěly pár příběhů z Alabamy a Mississippi a připomněly neklidná a dodnes inspirující 60. léta. O tom všem nejspíš Shepp dumá na stoličce, na niž usedá mezi stále občas vzteklými výbuchy svého zpěvu a saxofonovými laufy. V profesorské sestavě Wayne Dockery - kontrabas, Steve Mc Craven - bicí zůstalo kromě Sheppa nejvíc prostoru pro excelentního pianistu Toma Mc Clunga.

Díky Martinu Brunnerovi jsme konečně v Česku mohli vidět a slyšet persony, na které jsme si měli sáhnout už před třiceti, čtyřiceti lety. Kdo to bude příště?
 

PETR MAREČEK, MILAN DUS

Mladá fronta DNES 22.10.2007

XIII. ročník JAZZ GOES TO TOWN 

Hradecký mezinárodní jazzový festival se po dvouleté pauze vrátil opět do rukou původního dramaturga Martina Brunnera. Moderní evropské přehlídce jazzu se tak opět vrátila její jedinečnost. Jedinečnost v tom, že: …„festival v Brunnerově režii posluchačům předkládá ne to, co bychom si jako běžní posluchači přáli slyšet, ale to, co bychom měli slyšet“. Takto výstižně charakterizoval letošní ročník novinář Petr Mareček. S tímto názorem nezbývá než souhlasit. Proto je Brunnerův festival v naší republice jedinečný a zcela právem zaujal i významné místo mezi jazzovými přehlídkami v Evropě.

Festival, pod záštitou prezidenta Václava Klause, letos nabídnul posluchačům množství jazzových lahůdek od samého začátku až do konce. Dominantní bylo, že se dramaturgie letos spojila s Rumunským kulturním institutem v Bukurešti. Festival tím dostal nový impulz a mohl skvěle naplnit linii nepodbízivosti. Nedílnou součástí festivalu byl i křest živě natočeného cédéčka Jiřího Stivína, které nahrál v Hradci Králové v roce 2003 s německým kontrabasistou Ali Haurandem a francouzským bubeníkem Danielem Humairem a taká výstava jeho fotografií ve výstavní síni Kongresového centra Aldis. Ve foyeru centra se ještě mohli potěšit výstavou olejů Milana Langera s mottem: I pro démony je hudba pokušením. Jazz se opět hrál, kromě Kongresového centra Aldis, v sále Filharmonie i mnoha dalších sálech a hospodách ve městě a také, což byla novinka, ve vyhřívaném stanu na Malém náměstí. Jazz opět šel městem.

Pondělí. Jazzové dění propuklo navečer. Nedočkavým posluchačům se v nabitém sále Adalbertina představila soubor Florin Niculescu Group (RO/F). Niculecu je dnes považován za jednoho z nejtalentovanějších jazzových houslistů, pokračovatelů legendárního Stephane Grapelliho. V poslední době hrál s takovými jazzovými osobnostmi jako byli např. Biréli Lagrene , George Benson, Niels Henning Ørsted Pedersen, Bucky Pizzarelli, David Sanchez, Philip Catrine nebo Joe Lovano. Jeho kvarteto mělo jazzové fanoušky motivovat do dnů příštích, což se podařilo. V jeho hře lze vystopovat spojení cikánské hudební tradice s různými formami jazzu. Rumunsko francouzská skupina proto vystoupila ještě v úterý ve stanu na Malém náměstí. Obě vystoupení měla zasloužený ohlas. Po této formaci přišli ke slovu domácí muzikanti, Michal Pavlíček Trio feat. Bára Basiková (CZ). To byla muzika sice z trochu jiného soudku než předcházející kapela, ale o to víc byla přijímána, zvláště pak ze strany mladšího publika. Pavlíček zahrál se svým triem ve stylu jeho někdejší kapely Stromboli a trio velice dobře doplnila skvělá Bára Basiková. Festival pokračoval ve stanu, kde nastoupila kapela Trigon (RO). Je to jazz folková etnojazzová kapela, kterou tvoří čtyři velice erudovaní muzikanti hrající fúzi moldavské lidové hudby, folku, rocku, jazzových rytmů a improvizace. Během svého vystoupení muzikanti vystřídali řadu hudebních nástrojů, od ne moc používané violy přes klavír, keyboard, ústní harmoničku, saxofon, trubku, flétnu, kaval, bicí, nejrůznější perkuse až po xylofon. Jejich muzika byla více než zajímavá a opravdu nevšední. Posluchači, kteří na Trigon přišli, aniž by tušili co je čeká, odcházeli zcela nadšeni a skupina musela několikrát přidávat. Jejich muzika, ať už jakéhokoliv stylového zařazení, spočívá především na velice nápaditých neotřelých aranžmá a když se k tomu přidá ještě mistrovské ovládání jakéhokoliv nástroje, výsledek je dokonalý. Tak tomu bylo i v tomto případě.

Úterý. Skupina Limited Edition (CZ) lídra a pianisty Jana Hály zahájila další festivalový den. Představila se v akustickém provedení, saxofon, trubka, trombon, kontrabas, bicí a piano. Posluchači slyšeli moderní jazz s prvky latinsko americké hudby. Rozjezd tedy více než dobrý. Alternativní hudbu nabídlo ženské duo, skupina Tara Fuki (CZ) violoncellistek a zpěvaček, Andrei Konstankiewicz-Nazir a Doroty Barové. Jejich naprosto svébytná muzika je založena na společných improvizacích. Pro mnohé posluchače bylo jejich vystoupení velikým překvapením, nutno konstatovat, že velice milým. Po lepých děvách nastoupila již zmiňovaná Florin Niculescu Group a tento jazzový den zakončil v Adalbertinu Laďa Kerndl & Jazz Friends (CZ). K jejich vystoupení těžko něco dodávat, protože díky Kerndlově mediální provařenosti patří Laďa jistě k těm nejpopulárnějším jazzmanům v České republice. Nejen díky tomu, má vždy o vděčné posluchače vždy postaráno.

Středa. Seskupení muzikantů kolem Filipa Spáleného Jazz Heads (CZ), zahrálo skladby vlastní i méně známé opusy velikánů typu Jiřího Mráze, Johna Coltrana, Freddy Hubbarda, Michaela Petruccianiho nebo Billa Evanse. Pohodová směs latiny swingu a jazzrocku. Ve skupině se představil i poměrně nedoceněný multiinstrumentalisrta Bharata Rajnošek, kterého hradecké publikum zná z jeho předcházejícího vystoupení na JGT. Kapela Bucinatores Tentet (CZ) byla asi jednou z nejmladších, které se na festivalu objevily, protože její vznik se datuje teprve do loňského roku. Je unikátním projektem trombonisty a kapelníka Jana Jiruchy, jak obsazením a nástrojovým složením, tak repertoárem.V Tentetu hrají tři saxofony, dvě trumpety, trombon kapelníka, basstrombon a rytmiku tvoří jen kytara, kontrabas a bicí. Žánrově jde o velmi elektickou směs jazzu s prvky inspirujícími se v oblasti hudby artificiální, tedy tzv. vážné. Převážně jsme slyšeli kompozice z pera Jana Jiruchy. Středeční koncerty zakončila, mimo hlavní festivalové pódium ve Filharmonii, skupina Folimanka Blues, což čítá blues a rock nejen pro veterány, šéfovaný tajemníkem českého prezidenta, Ladislavem Jaklem. Je to formace, která se hraním přímo neživí a hrají pouze pro radost. Zemitá, místy tvrdá muzika, jistě uspokojila své publikum a to už se schylovalo k prvnímu hlavnímu festivalovému koncertu na JGT ve Filharmonii.

První hlavní festivalový večer. Nejprve se na pódiu objevil Ion Baciu Jr.Band (RO). Kvarteto ve složení piano, trubka, baskytara a bicí neplánovaně ještě v jedné skladbě doplnil saxofonista Nicola Simion. Kapelník, pianista a skladatel Ion Baciu je vynikající jazzman a spolu s baskytaristou Decebalem Badilou a bubeníkem Eugenem Gondi si svoje vystoupení velice užívali a na jejich výkonech to bylo znát. Další člen kapely, mladý trumpetista Benjamin Brown, není sice Rumun, ale Němec, odehrál jen několik skladeb. Přesto jeho vřelý tón na jazzovou křídlovku a smysl pro improvizaci přítomné jistě zaujaly. Po tomto virtuózním jazzu přišla změna v podobě sólového vystoupení vynikajícího klavíristy, skladatele a kapelníka mnoha big bandů, Recital Milana Svobody. Svoboda patří v České republice mezi přední osobnosti hudební scény vůbec, ale recitálům se moc nevěnuje, takže v Hradci Králové byla jedna z mála příležitostí si poslechnout, co všechno se dá vymyslet a zahrát. Jeho nadžánrová tvorba a projev přesahují hranice jazzu se posluchačům velice líbila, alespoň soudě podle ovací. Vyvrcholením středečního večera byl vynikající a bezkonkurenční European Youth Big Band (EU) feat. Nicolas Simon (RU), Michal Gera (CZ) cond. Petr Herbolzheimer. Slyšeli jsme mladý big band, hrající v klasickém posazu: čtyři až pět trumpet, čtyři trombony, pět saxů, kontrabas, kytara, piano a bicí. A to vše pod vedením vynikajícího skladatele, aranžéra a trombonisty, Petera Herbolzheimera. V kapele nejsou hráči starší 24 let. Orchestr šlapal ohromně a nádherná nápaditá moderní aranžmá šéfa orchestru si doslova vychutnávali. V průběhu jejich vystoupení se představila celá řada vynikajících sólistů a tak lze jen s trochou závisti konstatovat, že přestože v kapele sedí mladí hráči nejrůznějších evropských národností, z Čech ani ze Slovenska, bohužel, ani jeden. Přesto si myslím, že takoví hráči by se v obou státech jistě našli. Předvedli nesmírně dravou velkokapelovou muziku s obrovským drivem, swingem a feelingem, která nenechávala posluchače v klidu. Posluchači ve zcela zaplněném sále slyšeli skladby známé, např. slavnou Karavanu či All Of Me, i opusy z pera dirigentova. Jako hlavní sólista, kromě členů kapely, se představil i náš Michal Gera a ještě rumunský saxofonista Nicolas Simion. Neplánovaně také zazpívala s kapelou rumunská zpěvačka Anca Parghel. Jejich hra se nesla v obrovském dynamickém rozpětí. Vzhledem k vynikající akustice sálu Filharmonie se dramaturg Martin Brunner a kapelník Peter Herbholzheimer dohodli, že kapela nebude zvučena tak, jak bývá zvykem, ale mikrofony použijí pouze sólisté před kapelou. Proto celkový zvuk kapely byl nádherně lahodný, nebyl uřvaný, tak jak bývá v našich krajích zvykem a pozorný posluchač mohl bez problému vychutnat veškeré zvukové nuance, které se nabízely. Mnoho big bandových koncertů doslova zcela zničily „stovky“ mikrofonů!

Čtvrtek. Cover band zkušených profesionálů Michala Žáčka a Borise Urbánka Rhythm Desperados (CZ) předvedl moderní jazz, soul, funky, blues a pozorní posluchači slyšeli skladby Duke Ellingtona, Al Jarraua, Georgie Bensona nebo i Stinga. Další Rumuni se představili v sále Muzea východních Čech. Trio Romanian Landscapes (RO) je opět směsicí nejrůznějších žánrů od funky, etno až po prvky moderního jazzu. Neobvyklá sestava ve složení cimbál, kytara a zpěv evokovala trochu podobnou muziku jako hraje slovenské trio PaCoRa, i když v trochu jiném nástrojovém obsazení. Předvedli medley zpěvu a zvuků nejrůznějších akustických hudebních nástrojů. Mezi všemi koncerty letošního ročníku JGT zcela stylově vybočovala nejrychlejší dechovka světa Fanfare Shavale (RO), hrající cikánské a balkánské melodie ve fantastických fastech. „To co hrají, opravdu není jazz“, říká dramaturg Brunner, ale „jako zpestření? Proč ne?“ Jejich pověstná rychlost je už ztěží měřitelná na metronomech, protože ten končí na rychlostí dvěstě úderů za minutu a oni takto hrají. Ale jejich hra pochopitelně není jen o rychlosti. Muzikanti si svoje vystoupení patřičně užívali a po jeho skončení se přesunuli do jedné z hradeckých hospod, kde neplánovaně vyhrávali až do rána.

Pátek. Druhý hlavní festivalový koncert. Ještě než začal program ve velkém sále, ve foyeru Aldisu vyhrávala kapela MED (CZ), ve které zaujala zpěvačka Beata Hlavenková. Zcela zaplněnému sálu KC Aldis se jako první představil soubor Gebhardt Ullmannn-Basement Research (D/GB/USA). Mezinárodní kapela hrála v obsazení tenor saxofon šéf skupiny Ullmann, trombon Američan Steve Swell, baryton saxofon Brit Julian Argüelles, a další Američané, John Hebert hrál kontrabas a bicí obsluhoval Gerald Cleaver. Jejich na poslech náročnou moderní hudbu s prvky free jazzu přijali posluchači velice příznivě. Následovalo duo Gianluigi Trovesi & Gianni Cosca (I). Saxofonista Trovesi a hráč na knoflíkovou harmoniku Gianni Cosca, byli pro mnohé přítomné velikým překvapením. Provedli pozorné posluchače přes italskou lidovou muziku, přes současnou hudbu artificiální, až po zvuk tanečních a barových kapel a jazz. Jejich nadžánrová muzika se posluchačům velice líbila a tak oba virtuosové splnili předpoklady pro jeden z vrcholných zážitků přehlídky.

Ne vždy se však očekávané naděje posluchačům splní. Bylo tomu tak, bohužel, v případě jednoho z nejosobitějších altsaxofonistů, představitele cool jazzu. Nastoupil Lee Konitz Band (USA/EU). Přestože tato hvězda jazzu, Lee Konitz, u nás hrála poprvé, jeho hra byla asi zklamáním. Hráli ve složení: polský trumpetista Piotr Wojtasik, na tenora hostoval neúnavný Nicolas Simion, Florian Weber obsluhoval piano a do rytmiky ještě patřil bubeník Alan Jones a náš vynikající kontrabasista František Uhlíř. Jejich vystoupení dělalo dojem, že hráči nenalezli společnou řeč, takže to bylo vystoupení skupiny sólistů, ale z nich nejhůře dopadal Lee Konitz. Ten je mezi muzikanty proslavený tím, že hrál vždycky trochu pod tónem, ale v Hradci to bylo o trochu víc než normálně, takže to mělo možnost postřehnout nejen mnoho přítomných muzikantů, ale i laiků. První menší skvrnka. Následující kapela Al Kooper and the Funky Fakulty (USA), ovšem zaplněnému sálu všechno vrchovatě vynahradila. Americký varhaník, kytarista a zpěvák Al Kooper je u nás dostatečně znám. V 50. letech jako hitmaker, v 60.jako spoluhráč Boba Dylana a v 70.jako zakladatel slavné skupiny Blood, Sweet & Tears. O jejich vystoupení lze hovořit pouze v superlativech i když pořadatelům, ještě před vystoupením, způsobil kapelník nejednu horkou chvilku. Do podmínek si dal, že bude hrát svoje hammondy přes dvě synchronizované leslie bedny, což není běžné. Nakonec se vše podařilo sehnat a vystoupení opravdu patřilo ke špičkovým. Posluchači měli možnost slyšet kapelu, kde hrála, kromě Al Koopera ještě dvoučlenná dechová sekce. Zazněly hity slavné i méně slavné, Al zahrál svoje památná sóla na hammondky, na kytaru a zazpíval celou řadu melodií svým nenapodobitelným expresivním způsobem, od bluesových cajdáků, přes balady až po expresi à la James Brown a tak bylo logické, že ho rozvášněné publikum nechtělo nechat odejít z pódia.

Sobota. Třetí hlavní festivalový den. O náladu se před zahájení starala kapela Bossa Nova Sensation (CZ), nový kvartet další zpěvačky, talentované Venduly Šmoldasové, hrající latinu. Na rozjezd posledního koncertu se představil Bohemia Big Band feat. Karel Růžička, Christian Soleanu (cond. Bohuslav Volf (CZ/RO). Druhý velkokapelový jazz v průběhu festivalu, tentokrát v podobě moderní swingové hudby s řadou vynikajících sólistů, včetně klavíristy Karla Růžičky, který, mimo jiné, zahrál svoje velice populární Medové koláčky. Rumunský saxofonista Soleanu předvedl velice dobře vystavěná nápaditá sóla podložená celým bigbandem. Nelze také opominout našeho zpěváka Ondřeje Rumla i přesto, že to bylo jeho festivalová premiéra, jak sám publiku přiznal. K dobře odvedené práci snad jen chyběla trocha větší soustředěnosti celé trumpetové sekce. Už poněkolikáté se posluchačům představil tenorsaxofonista Simion, ale tentokrát se svým souborem Nicola Simion Group (RO/D USA/PL). Tato nadnárodní kapela platí za nejoriginálnější rumunskou jazzovou kapelu, vycházející z rumunské lidové hudby, které přetavuje prvky jazzu. Skupina splnila očekávání a již se blížily opravdové vrcholy celého festivalu. Nejdříve nastoupilo Avishai Cohen Trio (IL/USA). To, co trio předvedlo, se těžko popisuje a jejich hra by měla sloužit jako povinná instruktáž pro některé jazzmany, kteří často předvádějí i na prestižních akcích pouze placený jam session. Všichni tři svoji muziku hluboce cítí a na jejich projevu je to proklatě znát. V Izraeli narozený kontrabasista Avishai Cohen předváděl nejen svoje hráčské mistrovstí, ale on doslova kolem toho kontrabasu tančil a vyčkával na vhodné okamžiky, kdy kontrabas vystupoval jako nástroj sólový. Jeho kontrabas zpíval, hrál i sloužil jako nástroj perkusní a to nejen jako součást promyšlené show, ale jako naprosto svébytná část vystoupení. Jejich opravdu dobře vymyšlená a nastudovaná muzika, vyžívající se v rafinovaných rytmech, míchala etnické prvky s jazzem, vážnou hudbou a měla v sobě obrovskou jiskru. Hráli především muziku z jejich posledního alba As Is…, Live at The Blue Note. Spolu se šéfem skupiny se představil vynikající klavírista Shai Maestro a velice citlivý, ale energický bubeník Mark Guiliana. Trio jednoznačně přesvědčilo i ty posluchače, kteří přeci jen přišli spíše na Al Koopera. Odměnou jim byly zasloužené, neutuchající ovace. Potom přišel už opravdovský vrchol celého festivalového týdne, Archie Shepp Quartet (USA). Legendární saxofonista, bluesový zpěvák, ale taky dramatik Archie Shepp měl kdysi přídomek „buřič“, ale jeho hradecké vystoupení bylo zemité až na dřeň samotného jazzu. Nadšenému publiku odvyprávěl pár příběhů z Alabamy a Mississippi a jeho tenor a sopránka připomínaly dodnes inspirující šedesátá léta. V jeho excelentní sestavě se publiku představil vynikající Wayne Dockery na kontrabas, Steve McCraven na bicí a pianistou byl excelentní a často sólující Tom McClung. Vrchol festivalu jak má být.

Každý z letošních návštěvníků měl možnost si vybrat z opravdu bohaté programové nabídky. Takže celková spokojenost se projevila i v návštěvnosti a to nejen na hlavních koncertech, ale i v ostatních sálech a hospodách. Festival není jen o muzice, ale také o setkávání. Jedním z mnoha hostů, kteří přijali pozvání pořadatelů, byl i vynikající český barytonsaxofonista, flétnista skladatel Jan Konopásek, který jako emigrant to dotáhl až do slavného orchestru Woody Hermana. Ten si náhodou vzpomněl, že kdysi na nějakém koncertu v zahraničí půjčil saxofonový plátek samotnému Archie Shappovi a tak šel mu šel tuto skutečnost připomenout. K údivu všech přítomných si velikán jazzu onu událost ihned vybavil a s úsměvem okamžitě nabízel jeho vrácení. Naštěstí nebylo třeba.

Stanislav Novotný